Jak jste asi pochopili z mírného odmlčení, svátky byly opravdu náročné. A v malém ohlédnutí, co všechno se zase semlelo, se vlastně pokouším najít si tu svou sváteční chvíli, která tak nějak prosvištěla okolo nepostřehnuta. Když jsem přemýšlela, jaké vzpomínky mám na Vánoce jako malá, rozhodně to nebyly věci, které mi dominují v paměti teď. Světla stromečku a knížky, co voní novotou, vystřídaly myšlenky typu „bude dost marmelády na linecké“, „do háje, na koho jsem zase zapomněla“ nebo „*&^*&%#$* jak mám tohle všechno zabalit za jeden večer“... Jenže týden poté, co se přehoupl další rok, mi došlo, že jsem sama pod stromečkem měla krásný dárek a kniha, která voní novotou, je už v knihovně, aniž bych se s ní pořádně potěšila. Je to trestuhodné. A letošní svátky mi za to pěkně vyčinily. Dobře mi tak.

Pravdou je, že se nemohu rovnat vyprávění, kterým mě utěšovala má kamarádka, když jsem se jí neskutečně zoufalá svěřila. Nejdříve mi připomněla fakt, že mé děti jsou stále ve věku, kdy se na Vánoce těší a z dárků mají upřímnou radost, že můj dům stojí a nikdo nikoho nezavraždil a že by skutečně bylo dobré vydat veřejné prohlášení, že „svátky byly vydařené“, a jít se naložit do vany. Pak mi vylíčila úžas své sestry, která s rodinou v onen nejkrásnější okamžik, kdy se otevře pohled na stromeček s dárky, zůstala jen tiše zírat na jakési koště, které hořelo jasným plamenem, ačkoliv to bylo koště umělé i s upozorněním výrobce , že jde o nehořlavou úpravu. Nejzajímavějším faktem na celém vyprávění bylo to, že k záchranné akci pohotově přiskočil její sedmnáctiletý syn, který rozhodně svátky „neprožíval“ a vše mu bylo „volné“. S jistotou cvičeného záchranáře popadl první hrnec s vodou v kuchyni a obsah chrstl na stromek i dárečky. Pozitivní na tom bylo, že to nebyla polévka a že se podařilo vše uhasit. Negativní ovšem byl fakt, že jsou některé dárky ohořelé a promáčené zároveň a po celém obývacím pokoji jsou stopy bramborového salátu, který v tom hrnci před tím byl.

Proti takovému kalibru si těžko můžete postěžovat. Zvlášť když se mi týden na konci prosince změnil jen v banální honičku korunovanou pokusem „popřát všem sousedům osobně“. Můžete hádat, jak to dopadlo. Tento kraj je pohostinný a každý ze sousedů má několik ovocných stromů, které každoročně sklízí a plody upravuje do tekuté podoby. První dům byl bez problémů. Přáli jsme den předem a v klidu popíjeli a ochutnávali. Druhý den jsem ovšem chtěla stihnout zbytek. Byla už tma, když jsme se dopotáceli k poslednímu, který nás přivítal slovy „No vy teda vypadáte...“ a nalil slivovici. Nepomohl mi zoufalý pohled ani nejistý krok. Odmítnout nešlo. A dopadnout dobře to také nemohlo. Slitovala se nade mnou až paní domu, která se o mě mateřsky postarala, zatímco pán domu nabídl mému muži vozíček, aby si mne odvezl. Došla jsem domů po svých, ale zle mi bylo ještě dva dny. Když jsme se potom všichni sešli na oslavě konce roku v moštárně, pochopitelně už to věděli všichni.

Každoroční oslava konce roku tu má svou zvláštní formu. Protože se několikrát stalo, že příjemněji naladěni společensky i konzumentsky byli lidé až druhý den, co se šla moštárna „uklidit“, vyřešilo posezení vskutku Šalamounsky. První sezení bývá naplánováno už na třicátého, aby ta správná nálada vyšla v ten pravý čas. Uklízení totiž nespočívá jen v umytí sklenic nebo zametení podlahy. Především jde o to, sníst všechny ty dobroty, co nanesou hospodyně a dát si svařák nebo česnečku, která bublá na kamnech.

Letos je zima spíše jarního rázu. Dámy probraly rašící petunie, pánové zanadávali na to, co jim všechno pomrzne. Vzpomnělo se několik historek, včetně té mojí čerstvé, a kolem půlnoci šli tátové odpálit na pole ohňostroj. Slovo „kolem“ je na místě. V moštárně není ani televize, ani pořádné rádio, dokonce i hodiny jdou spíše orientačně. Ale ono to nevadí.

Slavit svátky zdejším způsobem se ještě musím naučit. Snahu mi ovšem nelze upřít... Tak tedy – veřejně vyhlašuji letošní svátky za vydařené... A teď ta kniha.