Předně je třeba jasně říci, že lidé se tu dělí na „místní“ a „ňáký lufťáky“. Myslím, že to není nic neobvyklého a že podobné dělení společnosti najdeme v leckteré obci nedaleko většího města. To, co je zde pozoruhodné, je fakt, že „ňáký lufťáci“ se tu vyskytují v jakémsi zvláštním vzpurném rozpoložení. Vyznačuje se to tím, že opravdu drží spolu a nouze je donutila vytvořit si i vlastní hospodu. Jak správně tušíte, stala se jí výše zmiňovaná moštárna. Vnukové pracovitých dědů došli k tomu, že je lepší nápoje konzumovat než vyrábět, a tak se náhle v téhle boudě objevil bar a police na skleničky. Lidé, kteří sem jezdí odpočívat z velikého města, se semknuli, dali dohromady své hořčičné servisy a společnými oslavami se skládají na další velebení tohoto prostoru. V téhle hospodě nenajdete ani tekoucí vodu, natož toalety. Pánové mizí v okolních lesích, dámy vybaveny světly běhají do svých chaloupek, chat či domovů. Přesto je tu pokaždé narváno k prasknutí a zábava nevázne.

Úspěšnost, s jakou se moštárna uchytila, by mohla sloužit jako vzor leckterému podniku. A věhlas se opravdu donesl až do hospody „místních”, kde pravidelně sedává jen pár starších mužů nad jedním pivem. Rozdíl v množství zkonzumovaného alkoholu, studené i teplé kuchyně a měřitelných decibelů bývá v sezóně tak obrovský, že se jednoho dne přijel podívat i sám hospodský „místních“. Na jeho vyzvědačský pokus odpověděli „ty lufťáci“ takovou pařbou, až nejeden ráno našel na své účtence přes padesát čáreček. Toto sousedské posezení v horkém červenci vstoupilo do dějin kraje nejen návštěvou konkurenčního hospodského, ale i množstvím příběhů. Jak už to tak bývá, počet příběhů je totiž přímo úměrný množství alkoholu, který se vypije. A tehdy se pilo a radovalo tak moc, až několik sousedů muselo doběhnout pro své soukromé zásoby, aby moštárna nebyla „na suchu“. Vzhledem k počtu ovocných stromů v zahradách a alejích okolo, musí být všem jasné, že vypít tuhle hospodu není možné. Když došlo pivo, přišlo na řadu víno, když už nebylo ani to, objevily se lahve ostrých a čirých moků s ovocnou vůní. Jediným problémem ovšem bylo, že kuřákům došlo kuřivo. Žádné tajné zásoby nikde nikdo neměl, a tak několik zvlášť trpících jedinců přemýšlelo, jak tuto situaci ve dvě v noci vyřešit.

Většina manželek v té době už spala, polovina mužského osazenstva také, ovšem s tím rozdílem, že ženy spaly doma v posteli, zatímco veselící se muži v předklonu na lavicích či v lese opřeni čelem o strom. Ovšem zdejší „lufťáci“ nejsou žádná ořezávátka. Jako správný muž činu, zvedl se značně přiopilý David, muž velikých očí a hřmotného zevnějšku a druhému hospodskému navzdory prohlásil:

„To vyřešim!“

Většina mu sice nerozuměla, protože hodně mumlal, ale vrávoravým krokem se vzdálil směrem ke své chalupě. Muži, kteří ještě stáli na nohou, potom sledovali, jak se na konci polní cesty rozsvítila světla automobilu a jak se tento začal pohybovat směrem k nim. Někteří byli toho názoru, že se někdo „fakt nasral“ a jede je umravnit, ale mýlili se. Automobil jel takřka krokem okolo a mířil výš do zatáčky směrem k obci. Když se ztratil z dohledu, nalili si další a ani si nevšimli, kdo chybí.

David se objevil asi za hodinu. Upozornil na sebe větou:

„Sim vás, kluci, moh by do mě někdo strčit?“

A tím vlastně začala zvláštní noční záchranná akce, uvozená překvapivým výkřikem souseda Josefa:

„Ty vole, to je můj plot!“

Kdyby se v tu chvíli okolo prošlo nějaké zvíře, spatřilo by jen pár desítek metrů od moštárny půlkruh různě se potácejících mužů, kteří zírají na automobil trčící zadními koly vzhůru k nebi a světly líbající spodek plotu a halekají na sebe různě silácká vyjádření.

„Jak se ti to povedlo?!“ Zeptal se Davida jeden, ale ten jen pokrčil rameny, odpověděl:
„Sem to ňák přetočil asi...“

Nebyli by to ovšem místní muži, kdyby se hned nepustili do díla. Zprvu zkoušeli (s jiným řidičem pochopitelně) auto rozhoupat a vytlačit. Hopsali a funěli okolo za neustálého Josefova připomínání, čí je ten plot, aby následně probudili i Josefova tchána, který nad nastalou situací spráskl ruce, chytil se za srdce a jen s hrůzou sledoval, kdy se automobil s několika opilci na kapotě plynule přesune z hluboké škarpy skrz plot do pečlivě udržovaného bazénu. Automobil se jim vyprostit nepodařilo. Zato se jim podařilo obohatit již skomírající zábavu v moštárně, kde se mezitím uzavíraly sázky a pilo na úspěch a zdar celé akce. Zábava chytila druhý dech a přesunula se k pozoruhodně umístěnému vozu.

Celému pozdvižení, které trvalo asi hodinu, učinil přítrž hospodský z moštárny Tomáš. Ten sice patřil do kategorie „místní“, ale dříve to byl také „ňákej lufťák“, a tak měl pro zdejší pochopení. Přijel se svým autem, mlčky uvázal nešťastný vůz na lano a vyprostil ho. Plot, automobil i majitel zůstali ušetřeni jakékoliv škody. Oslava se znovu rozproudila, objevili se noví sousedé, které to vzbudilo... A když se z boudy vypotácel i hospodský z obce, mohl jen zahlédnout koncová světla obou vozidel i bledého Josefova tchána, jak si dává na noc „medicínu“.

„A vidiš to, ty vole,“ pověsil se mu na rameno David, kterého z pochopitelných důvodu už nikdo nenechal řídit. „Vidiš to? To neni jako u tebe... Tomudle já řikám hospodskej...“