Ač čistokrevný „lufťák“, dal by se soused Kristián bez nadsázky označit za „místního“. Ne, že by byl v horní hospodě „jako doma“, ale jeho příhody a patálie tu takřka zlidověly. Dojíždí sem odpočívat už opravdu dlouho, a tak zná místní, kteří se za ta léta několikrát vystřídali na obecním úřadě, i historii kraje. Zapovídat se s ním je jako otevřít barevnou knihu plnou absurdních situací, které se řetězí, rozvíjejí a baví při nudných večerech. Dlužno podotknout, že ve většině z nich hraje Kristián alespoň vedlejší roli, protože je typem člověka, kterému se takové věci prostě stávají. Zmiňovaný ohňostroj je příhodou velice populární a datuje se do samých začátků jeho „lufťáctví“, tedy do doby, kdy si pořídil starou chatku se zahradou.

Jak už to bývá, počáteční nadšení ze skutečně krásné přírody okolo, kde se to ohroženými i chráněnými druhy jen hemžilo, vystřídalo postupně znechucení z toho, kam až je příroda ochotna zajít, aby se infiltrovala do vašeho obydlí. Víkend za víkendem, přestávalo Kristiána bavit vyhánění hlodavců, hmyzu i ptáků z drobného dřevěného stavení a rostlo v něm přesvědčení, že je potřeba si do budoucna postavit obydlí z odolnějších materiálů. Ovšem tehdy pro něj nebyly problémem finanční prostředky – nemínil stavět hrad, ale nálada, která panovala v místním JZD, tedy přesněji řečeno mezi domorodci. Jak jsem již zmínila, domorodci „lufťáky“ z duše nesnášeli. Občas nevraživost dosahovala takových mezí, že se místo cesty k zahradám objevilo rozorané pole následně obhajované tím, že to „traktorista trochu poplet, páč je tu novej a zdálo se mu to dobrý“. Když zaniklo JZD a pole bylo vráceno původním majitelům, situace se ještě zhoršila. Přeci jen na traktoristy platila alespoň ta lahev rumu. Ale zpět k ohňostroji.

Než oběhal razítka a všechny potřebné s lahvemi, zkrátila se povážlivě doba, kterou měl věnovat rozebírání původní chatky, a Kristián si uvědomil, že je čas proti němu. A nejen čas. Uvědomíte-li si, že zbourat chatku za jeden víkend je nadlidský úkol, pochopíte, proč sáhl ke krajnímu, nicméně účinnému řešení. Svým způsobem projevil neskutečně vysokou dávku kreativity. Připravil si kbelík, hadici, písek i lopatu, a pak chatku polil benzínem a škrtnul sirkou. Vedle sebe měl i dvě lahve rumu, které chtěl použít při chlácholení sousedů a lidí z obce.

Nebylo to dobou, která nepřála imperialistickým zvykům jako grilování. Nebylo to ani tím, že zanedlouho přijeli z obce hasiči – čti \\\"několik strýců a pár nadšených mladíků na velikém červeném stroji\\\". Bylo to tím ohňostrojem. Ten způsobil slávu Kristiánova počínání. Když přijel veliký červený vůz, nezbývalo totiž nic jiného, než se společně se statečnými požárníky za něj ukrýt a otevřít láhev rumu. Ve svém budovatelském nadšení zcela opomenul, že na střeše má krytinu z eternitu a že ten se bez boje nevzdává.

Ohňostroj. Jedině tak by se dalo popsat to, co následovalo, když začaly tašky létat všemožným směrem po celém okolí. Žhavé kusy dopadaly na pozemcích stovky metrů daleko, a ačkoliv přijeli hasit požár malé rekreační chalupy, museli místní spíše uklidnit oheň, který se rozhořel mezi „lufťáky“. Není se čemu divit. Těžko se zachovává noblesní chování člověku, kterému přistane na nedělním koláči kus rozžhaveného eternitu. A tak eternit létal, lidé se sbíhali, chata hořela. A Kristián za hradbou mužných ramen a pupků místních uvažoval opřený o lopatu, kolik ho to bude stát lahví, aby si nejbližší sousedy udobřil.

Jako zázrakem se naštěstí nikomu nic nestalo. Ovšem příběh o muži, který sledoval vlastní ohňostroj a přivítal hasiče pokrčením ramen a větou:„Ňák to blaflo...“, žil dál.

Když padl poslední trám, hrůza z lidí opadla a nejzatvrzelejší uvolnil již zmiňovaný rum. Příhoda se stala vzácným okamžikem, kdy místní s „lufťáky“ odešli svorně do hospody a našli společné téma. Samozřejmě jen do té doby, než se rozhořel spor nový. A to jestli je horší takový oheň založit a ohrozit okolí nebo přijet, nic nehasit a jen čekat „jak to dopadne“. Spor vyústil opět do nesmiřitelných postojů. A zatímco padaly věty jako:„Se vám na to teda příště vyprdnem...“, opouštěli lufťáci zmoženi stresem a alkoholem hospodu.

Na družnou náladu se rychle zapomnělo. O Kristiánově ohňostroji se vypráví dětem přes tři desetiletí dodnes.