Asi nejpestřejší sbírkou podivných návratů se pyšní Jiříček. Muž, kterého znají opravdu všude, jelikož v okruhu dvaceti kilometrů byl z každé hospody nejméně jednou vyhozen. Jiříček to se svou vytrvalostí a láskou k alkoholu dopracoval nejen mnohým historkám, ale i k tomu, že se z něj stala součást rázu zdejšího kraje. Lidé ho znají, jeho historky kolují oslavami, kdekoliv se objeví, ucítíte, jak v lidech vzrůstá zvláštní napětí, které věští příchod další příhody. Lidé zpozorní. Konzumace alkoholických nápojů se v tu chvíli zvedá jako kdyby přišlo lidí asi tak pět. Jakkoliv to působí monotónně, Jiříček rozhodně zažívá neuvěřitelné věci právě, když se vrací. Protože je jeho dům hned u lesa, často se v jeho vyprávěních vyskytují zvířata či silný pocit bloudění. Ovšem ten se dostavuje jen v případě, že se Jiříček vrací pěšky.

Návratem, který vstoupil takřka do folklórního dědictví zdejšího kraje, pak byla letní Jiříčkova pěší anabáze k domovu. Vyrazil tehdy z moštárny časně, tentokráte před půlnocí, ovšem cesta mu přichystala zlomyslné nástrahy. Nejdříve se mu připletl do cesty nepřátelský kontejner, který vypadal, jako kdyby ho pronásledoval, potom se ze stromů lesa střídavě stávaly vzrostlé ovocné stromy a naopak. Zmožen, rozhodl se Jiříček odpočívat. Protože byl zkušeným harcovníkem, zvolil polohu vestoje. Opřel své čelo o nejbližší smrk a usnul. Strom příjemně voněl a byl opravdu spolehlivou kotvou. Spalo se mu dobře. Vzbudilo ho až příjemné teplo na nohou a nutkavá potřeba odložit vypitá piva. Aniž by otevřel oči, rozepnul kalhoty, pootočil se a jal se vykonávat svou potřebu. Ovšem zvuk, který se ozval, byl trochu jiný, než čekal. Přinutil se tedy navzdory opilosti oči otevřít a okolí si řádně prohlédnout.

Kdyby mohli ptáci zpívající za rozbřesku vyprávět, jistě by tak místo zpěvu učinili. Dusot přiopilého Jiříčka, který si držel poklopec a s vyvalenýma očima utíkal s jekotem po lesní cestě následován kňourem, kterému od hlavy odkapávala charakteristicky zapáchající tekutina, na chvíli přehlušil i jejich hlasy. To ráno za sebou Jiříček zabouchl branku opravdu razantně. I když o něj divoké prase zájem nejevilo a vběhlo po několika metrech frkající do lesa, poklopec si zapnul až doma a srdce uklidnil třemi lahváči.

Zážitek s ním otřásl. Ale nebyl by to Jiříček, kdyby ho to odradilo od jeho lásky. Vlastně... Jen jednou na sklonku léta přišel pobledlý k moštárně a prohlásil:

„Ty vole, já už fakt nebudu pít...“

A takové prohlášení bylo od Jiříčka překvapivé. Ovšem odpověď na otázku proč byla ještě podivnější než předchozí historka:

„Já sem teď viděl, ty vole, na poli velblouda...“

„Cože?“ Ptali se ostatní a snažili se různými přirovnáními přijít na to, jaký druh divé zvěře Jiříček na své cestě domů potkal. V úvahu přicházel přerostlý muflon, tlustý jelen bez paroží, obrovské prase nebo chlupatý kůň...

Ono předsevzetí mu vydrželo nezvykle dlouho. Asi tak tři hodiny. Pak se rozhodl, že šok z takového shledání bude lepší zapít a řádně zahýbal zásobami na baru. Další den jsme viděli velblouda všichni... A nejen velblouda...