...poblitej pes je horší než hořící kočka...
Poblitej pes
Je to tak. Ani v tak krásném a čistém prostředí, kde se vám příroda doslova dere přes práh domu až do obýváku a vy se ji marně snažíte zastavit kýblem, hadrem, koštětem či insekticidy, ani v takovém prostředí nezůstanete věčně zdraví a nemoc se vám nevyhne. Vlastně nám ten první rok spíše připomínal zoufalý boj o přežití v nepřátelsky čistém prostředí a naše těla uvyklá na toxiny velkoměsta procházela doslova mutací.
Když sídlíte v divočině a vaší jedinou nadějí, jak se dostat k lékaři je automobil, kůň nebo manželova záda, při prvních příznacích blížící se chřipky znervózníte. A v období, kdy odklízíte sníh dvakrát denně a přemýšlíte, proč váš vůz nemá lyže, když už je tak nemožně nízký, je pro vás nadějí už jen manžel, jelikož koně jsou ve zdejších krajích spíše rozmazlovaní mazlíci (S často lepším outdoorovým vybavením než vy). Připočteme-li určitou zoufalost a fakt, že nemocné může být i dítě, objeví se kombinace, která má příchuť panicky vražednou. Alespoň pro mne jako pro matku.
Kolik rodičů asi pokývne soucitně hlavou, zmíním-li noční výlety s řvoucím potomkem na ušní pohotovost... Ale i v situacích, které vypadají zoufale mi svým způsobem tento kraj pomohl. Na cestě za spásou mi svou opuštěností pomohl porušovat prakticky všechny dopravní předpisy a ještě zabavil dítě na sedačce bohatým defilé divoké zvěře, které se nezřídka pokoušelo s vozem závodit. A zatímco na cestě k lékaři mne dokázali ve městě předjet pouze pekaři, na cestě zpět už jsme si průjezd zasněženou a zšeřelou krajinou celkem užívaly. Dokonce tak, že po pátém muflonovi dcerka usnula.
I když to má svá nebezpečná úskalí, nejde ani popsat, jak spokojeně se cítíte po divoké noční jízdě, když jste zpět v bezpečí a teple a malý pacient spí. V hrnci se vaří vývar s nudlemi a káva hřeje do dlaní. Takové prchavé momenty se musí dobře prožít a vychutnat. Dávají nebezpečně příjemný pocit, že máte věci pod kontrolou. A když se potom ke všemu dcerka probudí s chutí k jídlu, máte za to, že je vyhráno.
Není nic lepšího než poctivý a silný domácí vývar... Tohle moudro jsem asi někde vyčetla. Sama nevím, co mě to popadlo, připravit na stůl polévku s kouskem rohlíku. Nebohé dítě si sedlo a pomalu a poctivě snědlo k mé radosti celý talíř. Pak se usmálo a zbledlo. (Chtěla bych upozornit slabé povahy, že by neměly číst dál.) Obdařilo mě vyděšeným pohledem a půl porce vyklopilo zpět na novou dřevěnou podlahu. Moje reakce byla sice rychlá, ale nikoliv dost rychlá. Přeci jen jsem půl noci strávila za volantem, a tak určité zpomalení bylo znát. Jeden ze psů byl rychlejší. Ocenil novou nadílku pod stolem po svém a jal se ji konzumovat. Než jsem stačila přiběhnout s kbelíkem, druhá část polévky s nudlemi přistála na něm, což ho vyvedlo z rovnováhy. Zaječela jsem hrůzou a vyděsila psa i dítě. To, co následovalo, se nedá popsat.Dítě řvalo a nemohlo od stolu, protože všude okolo byl již jednou pozřený hovězí vývar. Pes umazaný od hlavy k packám a také zděšený mou reakcí, začal zmateně pobíhat po čerstvě vymalovaném domě. Klouzal po nové podlaze, unikal mým pokusům chytit ho a všude kolem sebe rozhazoval a šířil láskyplně navařené domácí nudle. Já sama padala, ječela a házela po něm hadrem, jen abych ho proboha přinutila zastavit se. Do toho se probudil druhý pes, který chvíli nevěřícně zíral, ale potom začal štěkat nadšením.
Myslím, že vím, jak se cítí lidé, o kterých se říká, že měli „náhlé pominutí smyslů“. Psa se mi podařilo chytit až když se proběhl po schodech, oklepal v obývacím pokoji a vyškrábal se na křeslo. Zavřela jsem ho v koupelně a druhého vyhnala z domu. Následovala akce „vyčisti cestičku ke řvoucímu dítěti“, kterou jsem již absolvovala polonahá, protože můj domácí úbor dostal také pořádně zabrat. Dítě celou dobu řvalo a hrozilo tak dalším nadělením na podlaze. Když už se mi podařilo vytřít, umýt dítě i psa a posbírat všechny nudle po domě, měla jsem pocit, že padnu. Zamířila jsem do kuchyně. Došla skotská... Proč jsem měla pocit, že slyším škodolibý smích deseti generací žen našeho rodu? Vzala jsem zavděk ohřátou medovinou. Ale nebylo to ono.
„Hm, to je skoro stejný, jako když se kočka mojí známý pomazlila se svíčkou a chytl jí ocas,“ prohlásila s uznáním v hlase jedna z mých kamarádek. „Naštěstí se to nestalo u nás...“
Rozvinula se zajímavá debata o tom, co je horší, i o tom, jak tato podivná nebezpečí likvidovat. Ale protože správně tušila, jak se asi cítím, nakonec dodala:
„Ale ne... poblitej pes je asi fakt horší než hořící kočka...“
Poznámka: Domácí oblečení a skotskou kupovat ve větším množství...
12.12.2011 10:28:27 | poblitej pes
