Vzhledem k tomu, že jsme se ocitli na odlehlém místě, bylo potřeba se na zdejší život řádně připravit. Jak se mi teď hodilo, že jsem jako dítě strávila stovky hodin u zálesácké literatury! Veškerý ten čas, naplněný ryzí potěchou z dobrodružství, se teď ukázal jako nutný studijní základ. Pravda. Nenaučilo mne to přesvědčit sportovní vůz, aby se tvářil jako off-road, ale protože jsem kreativní, brzy jsem si poradila i s touto maličkostí. Stačilo pár deštivých dnů a vůz byl dokonale obalen blátem, takže vlastně nebylo poznat, že na dlouhé polní cestě není ve svém živlu. O to větší potěšení mi pak skýtalo výborné zrychlení na rychlostní komunikaci, kde jsem za sebou nechávala naleštěné limuzíny náležitě ohozené bahnem.

Dopravu k civilizaci i k nákupním centrům, kam se jezdí „na lov“, jsem zvládla i s čerstvým řidičským průkazem dobře. A ráz zdejšího života se mi zažral pod kůži velice rychle. A to i za volantem. Když jsem totiž zastavila v jedné vsi před přechodem, abych pustila veverku, která skutečně jasně dávala najevo, že chce na druhou stranu, a která pro mne byla samozřejmým účastníkem provozu, myslela si moje matka, že jsem blázen. Ano, přišlo mi to lehce neobvyklé, ale až potom, co mě na to upozornila.

Jenže život v divočině vás přinutí zvyknout si na přítomnost zvířat. Plot tu nemá jen ohraničit pozemek. Plot vám tu havěť drží od těla. Po pár měsících si totiž zvyknete na to, že vám do zahrady se zájmem hledí přežvykující vysoká zvěř, že každý večer zkouší pevnost vašeho plotu divoká prasata, případně že jste zajímavým objektem pro hlodavce, veverky, zajíce a dravé ptáky.

Jako správná zálesácká matka jsem věděla, že k životě v takové divočině bude potřeba pes. Správná žena divokého západu má přeci zbraň, širokou sukni, za kterou se schovají děti, a psi, co poslouchají na slovo. Sukni i děti jsem měla. Jako zbraň mi často stačily vidle. Chyběl mi silný a pracovitý pes. Má pruhovaná fena se totiž přibližně v jedenácti letech rozhodla, že přestane štěkat a bude předstírat slepotu a hluchotu. Asi tak ve čtrnácti jsem jí to uvěřila, ale když mi jako šestnáctiletá prohnala po zahradě legendárního kocoura, který podle pověsti umí karate, bylo mi jasné, že si ze mě celou dobu střílela. Bohužel veškerá moje snaha o to, přesvědčit jí, aby hlídala a držela zvěř trochu dál, selhávala. Její obrana obydlí se smrskla na polehávání u francouzského okna, zasněné bloumání na kompostu a občasné vyžírání misek okolních mazlíčků, koček nevyjímaje.

Ale jako matka jsem se musela postavit nejen živlům. Potřebovala jsem spojence. Silného psa s širokým srdcem. A příležitost se skutečně naskytla. Poznala jsem dokonalého uchazeče o místo „obránce pozemku“. Ničeho se nebál, štěkal zuřivě na cokoliv, co bylo za plechovými vraty, třeskuté mrazy mu nevadily ani v boudě, kterou mu složili z tenkých prkýnek. Skutečný pan pes. Sice menšího vzrůstu, ale pevný a charakterní. Slovo dalo slovo a ujali jsme se ho.

Jaký to pro něj asi musel být šok, když jsme ho odvezli z betonového dvorku bez výhledu o velikosti několika metrů čtverečních na zahradu s výhledem do všech stran, kde stála prostorná a zateplená bouda s červenou střechou a předsíní. Ba dokonce u nás čekala i plná miska. Ačkoliv můj spojenec působil pevně a odhodlaně, v hloubce své povahy měl schované štěně, které si přálo lepší život. Zřejmě tím nebo přestěhováním, začal se mi měnit před očima.

Předně přišel na to, že plot, který nemá podezdívku ani betonový podklad, není překážka. Během prvního týdne si vytvořil důmyslnou síť děr a nor přes pozemky tak, že když jsme šli na návštěvu k nedalekým sousedům, byl tam dříve než my. Mělo to své výhody. Například takto našel a štěkotem dohnal mého muže zpět domů, když se u zmíněných sousedů zapomněl nad sklenicí piva. Své rodině a smečce byl skutečně oddán. Avšak bohužel, všechny mé představy o psu, který v drsné divočině čelí společně se mnou živlům, vzaly za své.

První noc, kdy se na nového obyvatele přišla k plotu podívat bachyně i se svými kumpány, proštěkal. Nikdo z nás se nevyspal. Aby neničil okolní ploty a netoulal se, dovolila jsem mu být i uvnitř domu a naučila jsem ho správnému chování. Chápal až příliš dobře. Takže, když bachyně přišla podruhé, zakousl se do domovních dveří a vynaložil veškerou sílu k tomu, aby se dostal za námi. Vyběhla jsem ven v noční košili skutečně rozlícená, ale jen jsem ho uviděla, bylo mi jasné, že spojenec pro boj s divočinou z něj nebude. Klepal se strachy a byl by si na sobě nechal i dříví štípat, jen aby nemusel být venku, kde se na něj v noci dívá něco tak ošklivého jako divoké prase. Od té doby spí v předsíni. Kamkoliv se hnu, leží mi u nohou a něžně mi okusuje palce. Z drsného vesnického psa se stal dokonalý mazel.

„Víš, když já si myslím, že ten pes má za to, že je u tebe na dovolený, protože to není jinak možný,“ prohlásila má sestra, zkušená chovatelka a veterinářka, když jsem se jí svěřila se svými neúspěchy. „On prostě nevěří, že to je napořád...“

Na otázku, jak ho přesvědčit o opaku, jsem už odpověď nedostala. Nezbývá mi tedy než věřit, že kdyby mě nějaká zvěř napadla, zastane se mě. Alespoň doufám. Smířila jsem se s tím, že živlům budu čelit hrdě a se ctí, i když mám v psí smečce místo trhačů mazla z přesvědčení a hluchoslepou bábu.

Poznámka: Do příště umýt auto a obnovit podezdívku u všech plotů.