Jen. Je to trochu odvážné napsat „jen“. Ale odvaha je to, co se tváří v tvář divočině vyplatí. Já například dlouhá léta vůbec netušila, co to sousloví „Genius loci“ může znamenat. Představovala jsem si něco jako atmosféru, náladu nebo ráz místa. Ale co chcete od člověka, který je zdeformován životem v rušném městě. I když teď sedím v teple a držím si živly od těla zdí i plotem, přeci jen mám vůči tomuto místu zvláštní respekt. A události mne přesvědčily, že tento kraj svého ducha skutečně má. Věci se tu řídí podivnými a někdy velice krutými zákonitostmi, ale tyto zákonitosti kupodivu neplatí pro každého. Ve chvíli, kdy se přistěhujete natrvalo a přesídlíte z kategorie „nějakej lufťák“ do kategorie „místní“, dostáváte se do hledáčku „Genia loci“ a zkouška začíná.

Po prvním roce už mohu upřímně tvrdit, že chápu, proč místní nevítají nové obyvatele obce a přilehlých samot s otevřenou náručí. Není v tom nic sedláckého nebo nesnášenlivého. Je to kvůli hrůze, kterou díky novým obyvatelům budou muset od přírody vytrpět. Zdánlivě zvláštní otázka, kterou lze zaslechnout v místní hospodě:

„Prosim tě, kolik se jich letos přistěhovalo?“...v sobě nese mnoho zoufalství. Dotazovaný – nejčastěji starosta či jiný představitel obce – potom protočí oči, objedná rundu a odpoví:„Je to zlý... Letos jich je šest...“Stůl místních se potom výrazně odmlčí, všichni štamgasti se uzavřou do svých starostí. Dokud nepřispěchá vrchní s nalitou rundou:„Ste ňák zařezaný...“„Šest novejch je letos, Péťo,“ hlesne jeden z místních a vrchní jen chápavě kývne:„Nojono, co naděláš... tak mi přivez eště deset kubíků...“A ten druhý kývne a stvrdí domluvu vypitým panáčkem. A pak už se mezi počítáním místních obchodů s palivy jen sem tam ozve otázka na téma „co to je zač ty nový“.

Počet nových obyvatel je klíčovým ukazatelem hlavní části zkoušky, a to přetrpění první zimy v prostředí, kde o vás nepečují žádní silničáři ani aktivní úředníci. Pokud se přistěhuje jeden či dva, dají se očekávat velice kruté mrazy a sněhová nadílka. Pokud se jich ovšem přistěhuje šest, místní se na zimu připraví již v říjnu, protože prvních dvacet centimetrů sněhu napadne zaručeně v listopadu a zůstane ležet ve spodních vrstvách bílého nadělení až do jara. Číslo šest tedy znamená „opravdu hodně“. Několik místních mužů toto číslo zahrnulo dokonce do kategorie „kurevsky dost“ a dlužno podotknout, že do této přistěhovalecké vlny jsme patřili i my.

Zima překvapila všechny. A ačkoliv jsme kreativní, zjistili jsme, že jsou vlastnosti, které jsou tváří v tvář divočině spíš na obtíž. Sníh napadl v půlce listopadu, v prosinci už ho bylo tolik, že se urostlí muži místy bořili po pás do závějí, a teploty klesaly až k minus dvaceti. Místní se sice pokusili obalamutit silničáře přemístěním cedule označující začátek obce, ale bystří muži v oranžových overalech přes hromady sněhu domy zahlédli a fintu prokoukli. Posléze ovšem i se svým strojem ve sněhu uvízli. Patová situace byla vyřešena malou sklenkou s hřejivým obsahem a domluvou. Cedule byla vrácena zpět a veliký stroj za pomoci místních vyhrabán.

Ale dění v obci bylo od nás daleko. Zapadli jsme tak, že se nám zimní období stalo příležitostí, jak pro objektivní příčiny vyhlásit dětem prázdniny a sobě dovolenou. Ne, že bychom se nesnažili uniknout. Snažili jsme se poctivě a často od brzkých ranních hodin. A teprve tehdy jsem pochopila, co to znamená poctivá anglická snídaně včetně skotské v sedm ráno. Utužovali jsme přátelství i sousedské vztahy, vymýšleli improvizované radlice za automobily i před různé vozíčky. Lámali lopaty. Pomalu jsme nabývali dojem, že vše zvládneme.

Do té doby než se nám zastavila čerpadla ve studních. Množné číslo je opravdu na místě. Neunikl nikdo z nově přistěhovavších. Čerpadla, která byla několik let stará, i čerpadla, kterým inkoust na záručních listech ještě nezaschl. V provozovně, kam jsme potom nakráčeli pro nová, nás sice podezřívali, že si z nich střílíme, ale následný záchvat zuřivosti souseda Martina rozhýbal vše k lepšímu. Starousedlíci pak jen útrpně mlčeli a svým způsobem nám trable s vodou přáli. Jaká troufalost pokoušet „genia loci“.

Nicméně - věděli jste, že pokud je venku mínus patnáct stupňů, dá se mezi skružemi pod povrchem docela příjemně ohřát? Čerpadla obnovila výkon, koupili jsme lopaty i další lahve se skotskou a trvali na tom, že opravdu hodláme zůstat. Muži nasazovali sněhové řetězy s rutinou, vyhrabávali autobusy, sypací vozy i vozy žen v nesnázích, ženy dbaly o teplo, zásoby a řádnou stravu, děti výskaly radostí a stavěly strašidelné útvary, které „odeženou ta ošklivá divoká prasata, kterejch se bojí náš pejsek“ a pes zjistil, že v závěji je velice legrační vyhrabávat nory. Ve zkoušce jsme obstáli, zdejší kraj nás s jarní oblevou přijal. Zůstaneme.

Poznámka: Zeptat se zítra v hospodě, kolik je nových.